Proč zrovna Appenzellský salašnický pes?

    Psal se rok 2012 a já se rozhodla, že bych si pořídila čtyřnohého kamaráda, teda spíše kamarádku. Už odmalička jsem vyrůstala mezi psy a chlupáč mi po odstěhování chyběl. Bohužel v dnešní době je tolik ras, že má člověk problém si vybrat. Musela jsem řešit velikost, protože jsem bydlela a stále bydlím v bytě a ne v domku se zahradou. Nemám ráda malé psy, takže jsem hledala středního, nejlépe krátkosrstého hlídače, se zájmem o sport, ale zároveň nekonfliktního psa k dětem!

     Jak se říká, náhoda je blbec, a setřenka mi oznámila, že ví o někom, kdo má zrovna nakrytou fenku APZ a budou mít štěňata. Moje první otázka zněla, co je to za rasu? Vůbec jsem ji neznala, ale to mě naopak zaujalo. Začala jsem šmejdit po netu i v knížkách a zjišťovat informace. Po zvážení všech kritérií jsem zkontaktovala pí. Alenu V., domluvila si v červenci návštěvu a zamluvila štěně. Vyhrála růžová Angie, největší a nejdominantnější štěně z vrhu :-) a v srpnu jsem si pyšně vezla domu malý štuclík. Začátky byly zajímavé, ale díky radám ostatních chovatelů musím říct, že mám doma skvělou i když trošku víc temperamentní fenku, kterou baví sportování, agility ale i klasický gaučink. A jak já s oblibou říkám, pro tenisák by udělala úplně vše. Nikdy v životě bych ji ani za nic nevyměnila a naopak se směji tomu, když jsme venku a osatní říkají: "Jéé, vy máte ale hezkého křížence, co to je za mix? :-) "...

    Nyní jí budou v červnu tři roky, plánujeme štěňátka a narovinu mohu všem aktivním lidem tuto rasu jen doporučit!